pátek 29. dubna 2011

Kuba na kole


Podobný kulturní šok jako na Kubě čeká turisty snad pouze v Indii a nebo Pákistánu, s tím rozdílem, že na revoluční socialismus si na rozdíl od chudoby a smradu zvyknout nejde. První a nejsilnější vjem na ostrově je neskutečný mix vozidel pohybující se po tamních silnicích – Kuba je skutečně největší interaktivní technické muzeum na světě. Na křižovatce se vedle sebe řadí nádherné Chervrolety, Buicky a Fordy z počátku 50. let, blatník po blatníku s Uazy, Kamazy a žiguly různého stáří i stádia rozpadu. Svorně pak všechny vehikly chrlí hustý černý dým vzniklý spalováním druhořadé venezuelské nafty, kterou Raúlovi za lichvářskou cenu prodává bratr Hugo.
Skutečné zážitky ovšem čekají jinde. Na Kubě fungují dvě měny – Moneda Nacional (alias peso nacional, MN) sloužící jako měna řadovým kubáncům pro nákup potravin a doma produkovaného zboží, a Peso Convertible (CUC), určenou pro turisty a nákup luxusního a importovaného zboží (v podstatě cokoli kromě jídla). 1 CUC = 1 USD; 1 CUC = 24 MN. Tento systém umožňuje vládě stahovat většinu peněz utracených turisty na ostrově do společného rozpočtu, aniž by se příliš těchto peněz dostalo mezi lidi. Systém funguje následovně:
1.      Většina turistického průmyslu se soustřeďuje do all-inclusive resortů, vlastněných zahraničními investory (většinou evropskými). Turista zaplatí jednu částku za celý pobyt, z které jde část přímo vládě. V praxi pak vznikají v resortech samostatné světy oddělené od zbytku Kuby, kam běžný Kubánec často nemá ani přístup. Například resorty na ostrově Cayo Coco mají i vlastní letiště a při vstupu na jedinou přístupovou cestu na ostrov je potřeba ukázat pas (jiný než Kubánský). Žíznivý cyklista, který omylem do podobného ghetta zabloudí, si pak bez klientského náramku nemůže dát ani pivo na baru.
2.    Mírně odlišný systém funguje ve zbytku Kuby. V roce 1997 Castro umožnil řadovým Kubáncům drobné podnikání v oblasti ubytování a stravování prostřednictvím casas particulares(ubytování) a paladares(restaurace), čímž zároveň vyřešil problém do té doby fakticky neexistující turistické infrastruktury. Casa particular je soukromý dům (takový pension), jehož majitelé pronajímají turistům jeden či více pokojů, za což platí státu měsíčně poplatek 200 CUC. Zde je na místě poznamenat, že průměrný měsíční plat na Kubě je v závislosti na regionu 300-600 MN, ani více ani méně. Je tedy zřejmé, že z relativně vysokých cen za takové ubytování (15-30 CUC za pokoj) jejich majitelé profitují ve velmi omezené míře. Naopak jejich závislost na turistech je vede k poskytování mimořádně kvalitních služeb, jev jinak na Kubě neexistující. Ve městě Cienfuegos jsme s Jirkou bydleli v koloniálním domě z počátku 20. století, jedli z ručně malovaného porcelánu na obrovské terase s výhledem na městský palác, na kterou byl jediný přístup po dřevěném točitém schodišti v našem pokoji. Jestli jsem si někdy v životě přišel jako maharádža z tisíce a jedné noci, tak na této terase s fantastickou večeří v žaludku a obrovským doutníkem v hubě. Abych scénu ještě dokreslil, po večeři a doutníku jsme šli na výroční představení kubánského folklóru do místního Národního divadla, kde jsme z nějakého důvodu dostali presidentskou lóži přímo nad jevištěm.
3.      Stravovat se člověk na Kubě může dvěma hlavními způsoby: Za CUCy (pozor, španělsky se vyslovuje jako „kuk“), nebo za pesos nacionales. Po celé Kubě jsou častým jevem malá okýnka a stánky (bez židlí, ty jsou zakázané), ve kterých lze za směšné ceny v MN zakoupit nedobré housky s pochybným salámem (takový český Gothaj), vodnaté špagety s kečupem, nebo pizzu. Kvalita pizzy se různí od vynikající čerstvě upečené, přes poživatelnou vystydlou, až po neskutečně hnusnou. Cena pizzy je podle regionu 4-10 MN a mohou si ji dovolit pouze Kubánci disponující vedle svého měsíčního příjmu nějakým melouchem – z 300 MN měsíčně se i při místních nevysokých cenách vyžije skutečně jen velmi těžko. Vedlejší příjem může být cokoliv od vození náhodných stopařů státním autem, prodej ve fabrice kradených doutníků či kšeftování s čýmkoli, k čemu má kdo zrovna přístup.
Nevýhodou stravování v MN je dokonalá absence vitaminů, vlákniny a nutričně hodnotných látek. Ekonomicky se stravující turista, pokud nechce zajít na podvýživu, musí chca nechca jednou za čas sáhnout hlouběji do kapsy a nechat si za kuky navařit maso, ryby a čerstvou zeleninu ve své casa particular v nebo v některém z paladarů.
4.      Doprava výše popsaný systém v podstatě kopíruje. Pro turisty operují po celém ostrově moderní čínské autobusy (je to zvláštní slovní spojení, ale je to tak), která za CUCy přepraví kohokoli mezi hlavními turistickými destinacemi. Podstatně zábavnější variantou pro krátké vzdálenosti jsou Wavy (čti wuawua), což jsou mírně upravené náklaďáky, které na korbách přepravují za minimální částky lidi, zvířata i bicykly. Na delší vzdálenosti se ovšem skutečně vyplatí pár dolarů připlatit, protože noční jízda na polootevřené korbě po hrbolaté silnici je zkušenost spíše ve stylu „zážitek nemusí být příjemný, stačí když je intenzivní“.

Tolik k měnovému systému Kuby. Z rozhovorů, které jsme během našeho pobytu na Kubě vedli s Kubánci jsem vyrozuměl, že jim většině nevadí ani tak socialismus a propaganda, jako právě existence dvou měn a extrémně nízké platy. Poměrně názorně nám to vysvětlil zaměstnanec jednoho kempu (do kterého nás nepustili, protože neměl licenci k ubytování cizinců). „Můj měsíční plat je 330 MN (14 CUC) měsíčně, ostatně stejně jako všech ostatních zaměstnanců kempu, včetně jeho ředitele. Tohle tričko co mám na sobě, stálo 8 CUC. Abych si ho mohl koupit, musel jsem dva měsíce šetřit“. Dostupnost zboží na Kubě dobře ilustruje i popis barmana v jednom baru v Santiagu de Cuba, který pracoval v 80. letech dva roky v Novém Jičíně. „Když jsme dostali první výplatu, šli jsme do potraviny a tam nakoupili salámi, konzervas a chlepa a strašně dobře se nacpali“. O socialistickém Československu jako o království blahobytu a luxusu se zmiňoval i další Kubánec se zahraničními zkušenostmi, což pamětníkům starého režimu může dát dobrý obrázek o ekonomické situaci pracující třídy na Kubě.
Abych revolucionářům nekřivdil, tvrdý socialismus sebou přináší i určité klady. Například rasovou toleranci by Kubánci mohli přednášet. Abecedu, násobilku a revoluční hesla unisono drilují děti všech barev pohromadě. Řada černochů, se kterými jsme se cestou bavili měla vystudovanou vysokou školu a nemajetní jsou všichni Kubánci stejně, bez ohledu na barvu pleti. S rovností rasovou, jde ruku v roce i rovnost majetková – skutečně chudé lidi bez přístřeší a zdroje obživy na Kubě nepotkáte. Kuba rozhodně není třetí svět s pracujícími dětmi a žebráky s hladovýma očima na ulicích. Stejně tak jsem musel obdivovat krásné nemocnice (krásné v kontextu okolních chatrčí se slaměnými střechami), elektřinu zavedenou i do té nejnuznější chýše a relativně kvalitní silnice. Šestiproudá dálnice spojující Havanu s východem ostrova je monumentální, byť okreska z Jílového do Týnce bude pravděpodobně vytíženější (nepřeháním).
Nejvíce ovšem zaplesá srdce ekologa. Igelitovou tašku nepotkáte jak je ostrov dlouhý, pizzu dostanete na čtverečku kartonového papíru, limču na stánku na skleničky. Vzhledem k ceně benzínu (1,2 CUC/litr) jezdí celý národ na kole nebo chodí pěšky. V porovnání s Mexikem, kde spolužáci jezdí do školy čtyřlitrovým pickupem a igelitku vám dají v obchodě i ke žvýkačce, je tohle jak sen, ze kterého se nechcete probudit. To nicméně spolehlivě provede nejbližší revoluční plakát.

Cyklistika jako způsob dopravy po Kubě byla jednoznačně správná volba. Pro potenciální cyklisty je velmi důležitá informace, že na Kubě většinu roku vane vítr z východu na západ – údaj, který jsem se náhodně dočetl na něčím blogu a za který jsem neznámému autorovi doteď nepřestal blahořečit. Z Havany jsme se tedy přepravili přes celý ostrov do vesničky Baracoa, kde před 519 lety Kolumbus zatloukl první kříž v Americe. Vzhledem k již zmíněnému nedostatku vozidel i paliva na silnicích panuje minimální provoz a od určité vzdálenosti od Baracoa přestala auta jezdit úplně. Cyklista projíždí nekonečným palmovým hájem a zubí se na pohledné vesničanky, které se zubí na něj. Energii doplňuje fantastickými 100% bio banány a když má štěstí, okolojdoucí vesničan mu vyloví a uvaří chobotnici nebo langustu. Navečer jsme dorazili do Humboldtova národního parku, ve kterém nám průvodce za nekřesťanskou, státem stanovenou cenu ukázal množství endemického plevele, kolibříky a nejmenší žábu na světě (fakt mrňavá). Výrazně zajímavější byla „mše“ v místním „kostele“, na kterou jsme náhodou narazili, když jsme večer hledali místo na spaní. Více viz video – zapnutý zvuk nutný.
Naše spanilá jízda pokračovala i druhý den, tentokrát jsme měli možnost poznat industriální srdce kubánské ekonomiky – obrovský důl na nikl v Moa. Když jsme si tu hrůzu fotili, přijela policie a poměrně nekompromisně nařídila pořízené fotky smazat. Naštěstí pro nás znali policisté digitální foťák nejspíš jenom z příručky a nechali se upokojit smazáním poslední pořízené fotky. Více opět viz obrazový doprovod.
Další den jsme s velkými nadějemi směřovali na ostrov Cayo Saetía, obývaný dovezenými gazelami, velbloudy a zebrami.  Poledne se však ukázalo jako špatný čas pro návštěvu safari, neb dle průvodců je všem zvířatům vedro a chrní v houští. Tak jsme se alespoň vykoupali na nádherné pláži a úžasně si nacpali papulky v bufetu připraveném pro skupinový zájezd z nedalekého resortu. Úspěšnou satisfakcí a úžasným zážitkem bylo stádečko gazel, které nás doslova přeskákalo na zpáteční cestě.
Zážitků bylo samozřejmě víc a rád bych se o ně podělil, ale už takhle jsem se docela rozepsal a na sepisování pamětí ještě nemám věk. Poslední věcí, kterou ještě musím zmínit, je Havana. Třímilionová metropole je nacpaná atmosférou jak Bártovy obálky půjčkami a jednoznačně se jedná o zcela unikátní město. Kdyby 80% budov v Havaně nebylo v havarijním stavu, jednalo by se o jedno z nejkrásnějších měst na světě. Takhle je to jedno z nejzajímavějších. V podstatě celá Habana Vieja (Stará Havana) se sestává(la) z monumentálních paláců s mramorovými schodišti, zdobenými sloupy a oblouky. Žel, 50 let bez údržby většinu z nich proměnilo v poloviční ruiny s rozvody elektřiny, vody a plynu ve stavu, ze kterého se ježí vlasy hrůzou na hlavě. Za neobyvatelné se považují pouze domy bez střechy, zdí, nebo jiné základní součásti. Konstrukce bez větších děr a alespoň částečně zachovalými schodišti jsou obvykle považovány za vyhovující a žijí v nich početné komunity rodin s dětmi. Celému městu dominuje nádherný Kapitol, který ostře kontrastuje s řadou řadou polorozpadlých oblud a vrakovištěm lokomotiv v bezprostřední sousedství. Celkový dojem pak doplní noční procházka, na které kvůli neexistujícímu osvětlení není vidět vůbec nic.

Abych svoje povídání shrnul, Kuba jednoznačně představuje jeden z nejsilnějších zážitků celého pobytu v latinské Americe. Zelený tropický ráj uprostřed karibského moře, vozový park z Ruska, lidé a zvířata dovezení z Afriky, magická muzika a vláda jak z Marsu. Emaily si tady skutečně nepřečtete a mobil většinu času slouží jako sofistikovaný budík. Kdo máte bicykl a 20 000 nazbyt, tak honem někam pro letenku – než se kontrarevoluční živly podporované tím panákem Obamou a jeho imperialistickýma kamarádíčkama vzchopí a zaprodají jedno z posledních míst duševní a informační svobody kapitalistickým vykořisťovatelům.

Fotky jako obvykle na picase.

pátek 25. února 2011

Únor

V Querétaru se zvolna otepluje, předpověď počasí kterou mi každý den nabízí Google vypadá většinou nějak takhle:

Svetry jsem úhledně složil a uložil do horní poličky, odkud půjdou za 4 měsíce rovnou do batohu. Kromě zjednodušeného oblékání sebou rostoucí teploty nesou i pozitivní fakt, že před ranní hygienou nemusím ve sprše zametat králičí bobky. Zhruba před 4 týdny spolubydlící Rosa přišla domů z trhu a přinesla si domů králíčka – takovou tu zakrslou věc, kterou chovají lidé alergičtí na morčata. Dala mu jméno Oxxo, podle celomexické sítě non-stop obchodů se studeným pivem, protože stejně jako u dodavatele nápojů jsme nebyli schopní určit, zda se jedná o „jeho“ nebo „jí“.  V každém případě králík šel na zahradu, kde jsme si mysleli, že nenatropí žádnou škodu. Bohužel jsme ale zapomněli (resp. Rosa), že v Queréteru díky značné nadmořské výšce klesají v lednu noční teploty k nule a roztomilý mazel byl do rána tuhý jak předvčerejší tortilla. Rosa se mu ještě snažila zachránit život teplým mlékem (kvůli čemuž z našeho jediného rendlíku vyhodila moje nedojedené špagety), avšak statečné zvířátko se zmohlo než na poslední vyčítavý pohled hasnoucích očí, načež zdechlo docela.

Z klidného soužití jsme se s Rosiným přítelem Juanem radovali dva dny, než Rosa se zářícíma očima přinesla Oxxo #2, tentokrát v bílé barvě. Aby se neopakoval scénář hlodavce – polárníka, putoval Oxxo 2 na noc vždy do sprchy, k mojí velké radosti. Až do předvčerejška, kdy Rosa s Juanem odjeli na víkend pryč já ho zapomněl přesunout do tepla. Králík nicméně přežil, díky čemuž zůstane zachován nejen přátelský duch domácnosti, ale navíc se dramaticky zlepší hygiena.

Nadále chodím i do školy. Velmi v mých očích stoupla výuka potom, co v každém kurzu který navštěvuji, hostoval alespoň jednu hodinu expert z průmyslu, nebo nějaký akademický guru na danou problematiku.  Nejlepší byla s přehledem přednáška na International Negotiations, kterou měl Jamil Mahuad, exprezident Ekvádoru nominovaný na Nobelovu cenu míru za rok 1999 a mimo jiné i hostující profesor na Harvardu, Yale a několika dalších univerzitách.
Přednáška byla fantastická především v kontrastu k úrovni běžných hodin, kde nám mírně afektovaná lektorka přibližuje kulturní rozdíly mezi národy na příkladech svých pracovních cest po Evropě a Severní Americe. „Co byste například udělali, kdyby se vám děsně, ale děsně chtělo na čurat a vy byli třeba v ... Paříži? A neuměli ani slovo francouzsky? A nikde v okolí nebyl veřejný záchodek?!

Do toho přišel Jamil Mahuad a začal nám v první osobě povídat o jemných finesách mezistátního jednání:
„No a tak mě zvolili prezidentem. Na hranicích to tou dobou schylovalo k válce o sporný kus území, a tak jsem dva dny po volbách odletěl do Limy za kolegou Albertem (prezident Peru) abych si s ním o situaci promluvil. Bohužel, Alberto měl tou dobou v ruce potvrzení od komise sestavené nezávislými zeměmi (Brazílie, Argentina, Chile a USA), že území patří Peru a chtěl, abych to podepsal. To jsem ale já udělat nemohl, protože o to území jsme s Peru válčili skoro 50 let a i kdybych podepsal, tak parlament doma podpis neuzná a na místo bychom vyslali jenom další vojáky.. Tak mu říkám „podívej, Alberte. Já ti to podepsat nemůžu, protože ten podpis by náš parlament neuznal a vyhlásil by vám válku. Naprosto ale chápu, že když ti to podepsat odmítnu, nezbude ti v rámci zachování národní cti nic jiného, než vyhlásit válku nám. Ty ani já ale válku nechceme. Pojďme se teď a tady dohodnout, že nechceme válku a sejdeme se znova za 14 dní v Bogotě na neutrální půdě a dohodneme se co dál“. Alberto se mnou souhlasil a navrhl, abychom zavolali Billovi (Clintonovi) a prezidentům ostatních garantských zemí, aby se setkání zúčastnili taky. To skutečně udělal, a za 2 týdny jsme se potkali znova za asistence dalších 4 prezidentů...“
Příběh pokračoval dál a byl docela spletitý, každopádně po několika měsících jednání skutečně Peru a Ekvádor uzavřely mír za oboustranně přijatelných podmínek. Jestli mi někdy znalost diplomatického vyjednávání k něčemu bude nevím, ale každopádně to pro mě byl velký zážitek, jak taky může vypadat výuka na vysoké škole.
Pro zájemce více informací o geopolitické politice Latinské Ameriky zde:



A teď už konečně i něco o Mexiku:
Před 3 týdny jsem jel se spolužákem Jirkou do motýlí rezervace asi 200 km od Querétara – Reserva de Mariposa Monarcha. Původně jsem si nebyl jistý, jestli motýli jsou něco, kvůli čemu stojí za to jezdit přes půl Mexika, ale nakonec jsem se nechal umluvit a jeli jsme.
Vstup do rezervace byl se vším všudy. Budka s indiánem prodávající lístky, rozměrné parkoviště a babka pečící tortilly na něčem, co dřív bylo nejspíš blatník u auta. A protože motýli jsou skoro hodinu chůze do kopce hustým mexickým pralesem, potřebujete ještě průvodce. A koně, protože je to fakt do kopce a cesta je hrozně kamenitá. Ale nebojte, nahoře je krámek se studeným pitím...
Koním jsme se nakonec ubránili, průvodci ovšem ne, tak jsme každý vytáhli 30 peso (cca 50 kč) navíc a vyrazili jsme.
Průvodce se jmenoval Fernando a poslušen nepsanému pravidlu všech nosičů a průvodců tmavé pleti po celém světě, na tůru vyrazil v pantoflích. Povahy byl nicméně přátelské a brzy jsme navázali rozhovor, který nám při prudkém stoupání dechu nepřidal.
Fernando:
Věk: Asi 50
Rodina: Manželka, dětí  11, původně. Z toho 4 jako malé umřely, takže 7.
Příjmy: Spíš nic než moc. Zhruba jednou týdně na něj přijde řada provázet turisty k motýlům, díky čemuž si pokaždé přijde na 150 peso (cca 225 Kč). Kromě toho pěstuje kukuřici, kterou se živí a když něco zbude tak i prodává.
Rodinná situace: Tři děti oženěné a z domu, jedno emigrované, 3 prozatím doma na krku.
Emigrovaný syn: V 19 letech se sebral, dojel na hranici s USA, prolezl mezi dráty a teď pracuje jako dělník na lince v New Yorku. Co odjel tak do Fernando neviděl (3 roky), ale brzy mu snad současný zaměstnavatel sežene vízum tak bude moct přijet rodinu navštívit.

Čili není Mexiko jako Mexiko. Kromě toho prý na severu v Copper Canyonu a na jihu v Chiapasu žijí poměrně početné komunity indiánů, kteří hospodaří v podstatě stejně, jako když tady před pěti sty lety jejich pradědové vítali Hernanda Cortéze tortillou a solí. Hrozně rád bych se do obou míst v dubnu či květnu jel podívat, uvidíme.
 
K motýlům nicméně znal cestu bezpečně. O motýlech, tím méně stěhovavých, nevím vůbec nic, takže mě pohled na ty hromady křídel a sosáků vážně překvapil. Nemyslím že bych mohl výstižně popsat, co jsme tam viděli, takže se koukněte na fotky a videa abyste si udělali představu. Pro mě osobně to byl zážitek na celý život.
A pro zajímavost – motýli Monarchové do Mexika migrují z Kanady. Schválně se koukněte na mapu a zkuste si představit, že měříte 7 cm.

Kromě toho spokojeně žiju, chodím do školy, o víkendech jezdím lézt a snažím se nejíst tacos více než 3x týdně.

Což mě přivádí k tématu jídla, které jsem dosud v podstatě nezmínil: Mexická kuchyně je pestrá, barevná a velmi chutná. Základem drtivé většiny jídel je několik málo ingrediencí - chilli, kukuřice fazole a maso.
Chilli, překvapivě, vůbec nemusí být pálivé. Tímto termínem jsou označovány všechny papriky charakteristicky protáhlého tvaru, které se upravují tisícem a jedním způsobem. Nejběžnější a také potenciálně nejnebezpečnější jsou omáčky, které se vyskytují ve 3 třech základních barvách: Červená, oranžová a zelená. Trik spočívá v tom, podle vůně a konzistence odhadnout původ barvy. Červená může být vynikající, jemně pikantní rajčatová, nebo smrtící chilli jalapeño. Základem zelené je většinou aguacate (myslím, že česky avokádo), ovšem občas s příměsí zelených chilli odněkud z jihu. Oranžová většinou bývá relativně beztrestná.
Krom toho se chilli plní sýrem a podává s rýží (chilli relleno), sušené sype do piva (již zmíněné micheladas), nebo se solí přidává do sladkostí. Zajímavý je i fakt, že pro „přidat chilli“ mají mexičani samostatné sloveso (enchilar), které je identické pro stav zvýšené potivosti, zarudlé pokožky a zrychleného tepu spojeného s konzumací takto upraveného pokrmu.

Kukuřice  se konzumuje nejčastěji ve formách placek pokrytých masem, cibulí, chilli, sýrem a omáčkou (viz výše). Základní druhy jsou:
Taco: Maličká placka s masem (více druhů). Základní rys – levné, rychlé.
Quesadilla: Trochu větší taco se sýrem. Občas přeložené napůl.
Gringa: Hromada masa a sýra na placce velikosti karlovarské oplatky. Název je shodný s označením americké turistky. Možná kvůli barvě sýra, možná kvůli jeho konzistenci.
Gordita: Tlustá placka, dost často zelená (ze zelené kukuřice), plněná úplně čímkoli od masa přes sýry po zeleninu.

Fazole: Doplněk jakéhokoli jídla, pokud vám jej přinesou na talíři.

Maso: Nejčastěji podložené kukuřicí ve tvaru tortilly.
Pastor: Velmi podobné kebabu u nás, ale lepší. Kuřecí či vepřové
Chorizo: rozsekaná papriková klobása
Res: Hovězí, velmi často doplněné rozsekanými kusy neidentifikovatelných vnitřností.


No, předpokládám, že už jsem toho naplkal ažaž a že je načase se zase na nějakou dobu odmlčet.  Jakékoli komentáře ocením, stejně tak se rád dozvím co se děje doma.

Kompletní fotodokumentace je jako obvykle k dispozici na Picase:
https://picasaweb.google.com/pribyto/MexikoUnor#

sobota 29. ledna 2011

Peña de Bernal, Ixtapa, Lucha libre

O víkendu jsem se vypravil na pláž. Nevím zcela jistě, proč mi to přišlo jako dobrý nápad když vím, že mě pláže nebaví. Možná se mi moc nechtělo jet znova do pouště lézt po dvoumetrových balvanech. Což mi připomíná, že jsem se ještě nepodělil o zážitek z lezení předminulý víkend. V sobotu jsme jeli lézt na Peña de Bernal, třetí největší monolit na světě. Respektive pod něj – lezci z Querétara jsou spíše sociální typy a preferují balvany u paty stěny, kolem kterých se můžou srotit a vzájemně se povzbuzovat a fotit při skocích z jednoho mikrochytu na druhý. Nad tímto hřištěm se tyčí nádherná dvousetmetrová stěna nacpaná cestama z jedné strany na druhou. Tu Mexičan v přestávce mezi výkony zálibně pozoruje a těší se, že ji jednou vyleze. Pak ponoří ruce až po lokty do maglajzpytle, zasune se do škvíry pod balvan a pokouší se z ní vylézt ven.

Čili jsem se vypravil na pláž. Cestou jsem měl možnost konečně vidět Mexiko za hranicema Querétara. Ne, že bych si o Mexiku myslel že je to nějaký chudákov, na druhou stranu tiptop dálnice s mimoúrovňovým křížením, monstrózní mosty a tunely jsem ale nečekal. Za těmito superstavbami postavenými za ropné peníze (40% mexického rozpočtu jsou výnosy z prodeje ropy a ropných produktů) ovšem pokulhává všechno okolo. Kulisou je dálnice jak z Mnichova do Norimberka, ale snad až na pouličního prodavače zmrzliny na ní potkáte fakt všechno.
Místní borci v dvoumístném pickupu převezou početnou rodinu i tchyní (drahá, sedneš si s dětma dozadu?), zpátky vezmou kamarádovi koně. Poměrně častým jevem jsou pelotony cyklistů, jedoucí za malým autem s velkým křížem či soškou svatého Bonifáce, obráceného čelem k cyklistům. O 100 metrů dál jim naproti jede strejda na doma svařeném šlapohybu a v nůši veze ananasy ze zahrádky do vedlejší vesnice. Lepší než jít do kina.

Takže jsme dojeli na pláž. Prostředí bylo fantastické – palmy, kokosy, tropicky vlhké teplo, pelikáni (nebo něco jim podobného s velkým zobákem), želvi, krokodýli. Posledně jmenovaní měli krásný velký výběh v bahnité řece oddělené od pláže narezlým, místy popadaným plotem. Zřejmě byli ochočení.
Bohužel od doby, co jsem na ní byl naposledy, se pláž nijak nezměnila. Zdupaný pruh písku pokrytý narůžovělými mroži a jejich joggujícími manželkami ve slamácích. Vzhledem k tomu že nás byla banda, trvalo skoro 3 hodiny, než jsem se začal nudit. Když ale hodinová ručička míjela dvanáctku počtvrté, nedokázal  jsem však již nadšení pro plácání do volejbalového míče v kolečku ani předstírat a vypravil jsem se na průzkum. Ten byl v překvapivě korunován úspěchem hned v zápětí, když jsem se s úlevou posadil do stínu v nedalekém beachbaru a nic netucha si objednal nejlevnější nápoj v nabídce.

Dalších problémů co s načatým odpolednem na pláži jsem byl však ušetřen, protože než se mi povedlo dožvýkat kokosovou dužninu, udělalo se mi zle a šel jsem si s úžehem lehnout do postele. Na jednu stranu mě docela mrzelo, že jsem si nestihl půjčit šnorchl a ploutve, na druhou jsem nemusel nic předstírat když jsem kamarádům vysvětloval proč se k nim nepřipojím na výpravu do klubu. V klidu jsem si dočetl National Geographic a nebýt toho, že mi ve 4 ráno vlezli dva nalití Italové do postele, tak jsem byl docela spokojený.


Poslední zkušenost o kterou se musím podělit je návštěva zápasnické arény. Chodím kolem ní každý den domů a když byl jeden večer kolem vchodu mumraj, zeptal jsem se o co se jedná a kdy jsou zápasy.  Dostalo se mi poměrně uspokojivé odpovědi, že se zápasí každý druhý pátek a vstupné je 50 peso, tedy asi 75 Kč.
V den D jsem tedy spolu s několika spolužáky ze školy zakoupil v zamřížovaném okénku lupeny do první brázdy a poměrně v napjatém očekávání vlezl dovnitř.
Dominantou rozlehlého prostoru byl mohutný zápasnický ring, ve kterém se s vervou mydlilo klubko malých dětí. Podobně to vypadalo i na většině poloprázdných tribun. Dospělí tvořili poměrně nepočetnou menšinu návštěvníků a všichni vypadali jako rodiče dovádějících harantů. Nezbylo než pokrčit rameny, usadit se do rozviklaných sedadel a s pytlíkem brambůrků vyčkat příchodu zápasníků.
Ti na sebe nenechali dlouho čekat a za mohutného řevu několika set dětských hrdel vběhli do ringu.



Zápasníci se naštěstí ukázali jako schopní herci a hodina zápasů utekla jako voda. Když jsme pak šli na zasloužené tacos a quesadillas shodli jsme se, že kdyby se takhle prali doopravdy, mohlo by to být docela maso...

Plný obrazový doprovod viz
http://picasaweb.google.com/pribyto/MexikoLeden#


 

pondělí 17. ledna 2011

Querétaro

Vážení přátelé,

vítejte na blogu o studiu v Mexiku. Než se pustíte do čtení, rád bych vás upozornil, takových blogů na webu mnoho nenajdete – postrádám jakoukoliv touhu se zabývat jeho výzdobou a organizací, takže to bude zřejmě ten nejobyčejnější a nejjednodušší blog, co jste kdy viděli.

Teď už ale k věci:

Querétaro je město zhruba velikosti Prahy s nádherným maličkatým centrem, množstvím příjemných hospod a poměrně efektivním systémem MHD sestávajícím se z velkého množství bezohledných a smradlavých camiones (autobusů). V poměrně ostrém kontrastu se špinavými ulicemi širšího centra na okraji leží jeden z kampusů univerzity Tecnológico Monterrey, nejdražší technické školy v zemi, kterou mám tu čest studovat.


Když pominu mexické reálie, prostředí školy je fakt něco co stojí za zmínku. Poprvé v životě mám spolužáky, kteří do školy jezdí v osmiválcových pickupech, do kterých by naložili celou rodinu i s dědou a babičkou. Přijdu si díky tomu trochu jako v americkém filmu. Celá škola je oplocená a stará se o ní menší armáda hlídačů, zahradníků, údržbářů a dalších jim podobným – v drtivé většině posmutnělí potomci Mayů a Aztéků. Celé Mexiko je samozřejmě přísně rovnostářské, ale prakticky platí spíše rovnost „čím větší indián = tím horší práce (pokud nějaká)“. Veškeré vybavení školy a vida estudiantil je naprostá špička – wifi na celém kampusu, parádní knihovna se studovnou, levná a dobrá jídelna, mraky zájmových kroužků a sportů, sportovní haly, bazén, atd., atd. V pátek pro nás škola uspořádala Welcome Lunch, což byla opulentní hostina o 4 chodech dodaná špičkovou cateringovou firmou a doprovázená živou hudbou.
Výuka je parádní – zajímaví vyučující, smysluplný obsah, dokonce se tu pokouší i o něco jako škola hrou. Bohužel, forma se mi zamlouvá podstatně méně než obsah. Mexický student (a já s ním) je nucen na každý předmět a každou hodinu sepisovat nechutné množství rozborů, analýz a svých názorů na kdejakou koninu. Studenti jsou díky tomu sice připravení, ale kde by stačilo projít pár odkazů na Wikipedii, musí student načíst dvě kapitoly z předepsané literatury, navrhnout diagram, vyjádřit vlastní názor, doplnit citace, reference, vybarvit vodovkama, převázat mašlí a s vlastnoručním podpisem odevzdat pět minut před začátkem hodiny. Moc si to užívám.
Zajímavě řešená je i docházka, která je povinná.  Na začátku každé hodiny „el profa“ na plátno promítne všechny zapsané studenty a odškrtne každého, kdo v ten moment není v učebně. Za semestr jsou povoleny 2 týdny absence, kdo z jakéhokoli důvodu chybí víc, má smůlu. Dokonale transparentní, prostor pro kreativní výklad pravidel docházky nula.

Za plotem kampusu začíná Mexiko. Fantastické jídlo, fantastický lidi, trocha špíny, obrovské americké bouráky, kaktusy. Žádná sombrera.

Bydlím v parádním baráčku se střešní terasou a obrovskou novou kuchyní, pro kterou nemám nejmenší využití. Po celém městě se poměrně hustě vyskytují taquerías (nebo také estancias), kde prodávají v závislosti na denní době tacos, gringas a quesadillas. Jejich cena se pohybuje v závislosti na množství masa a sýra od 8 do 22 Kč a už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy jedl příborem. Jsou fantastické. Nezbytnou ingrediencí v podstatě jakéhokoliv jídla překvapivě není chili, ale zelená limetka, která úžasně vyzdvihne chuť masa, choriza, salátů a v podstatě čehokoliv na co se nakape. Chili se naproti tomu vyskytuje především v podobě omáček, které jsou vždy k dispozici v libovolném množství v separé mističkách. Těm jsem prozatím odolal.
Kromě široké nabídky nealka, džusů a skvělé Horchaty je k pití k dispozici téměř vždy a všude pivo Corona, Indio a poměrně překvapivě Bohemia. Odvážný experiment jsem podstoupil v podniku Miche, kde jsem si objednal na čísi radu překvapení pod jménem Miche Mango. Do téměř litrového kelímku putovaly dva druhy worchester omáčky, chilli omáčka, chilli v prášku, jiný prášek (zelený), mango sirup, led a dvě piva.
Chuťově bych to nejlépe přirovnal ke květákové polívce nebo koňskému salámu – kdybych nevěděl co v tom je, tak bych to asi i celkem bez odporu požil. To štěstí jsem nicméně neměl, tak jsem s kamennou tváří ledabyle usrkával, dokud se pozornost okolí obrátila někam jinam, a pak jsem se nápoje opatrně zbavil.
Miche Mango!

Oficiálním jazykem Mexika je Španělština. Dle průvodce ve středním Mexiku kolem hlavního města přežívají i původní indiánské jazyky, jejich přítomnost se dá však vycítit spíše podle nevyslovitelných a nezapamatovatelných názvů měst.
Moje představa, že díky pracně nabyté znalosti Španělštiny během Erasmu, bez větších problémů zapadnu mezi místní, se ukázala lichá. Mexická Španělština má pro mnoho slov běžně používaných na Pyrenejském poloostrově jiný, ve většině případů velmi hanlivý význam. Spolužák si pak může můj dotaz na cestu do centra přeložit zhruba takhle: „Strýčku, který autobus mám ojet, abych se dostal do centra?
Krom toho Mexičani Španělštinu obohatili i spoustou slov zbrusu nových či amerikanismů, jejichž významy a správné použití si osvojuji poměrně pracně. Moje původní nadšení například mírně ochladlo potom, co jsem v sobotu před větší skupinou lezců prohlásil, že po lezení je nejlepší si dát jednu nebo dvě studený holky (chela = pivo, chava = holka). Mezi další neúspěchy by se dal zařadit rozhovor se sympatickou mexičankou, která odešla uprostřed rozhovoru potom, co jsem se kriticky vyjádřil ke sladké sedlině na dně mého fantastického mixu Miche Mango. Bohužel, mexický význam slova vyjadřujícího v evropské Španělštině dno, spodek nebo zadek, nejlépe vystihuje Jiří Schmitzer v textu své populární a nesložité písničky.

Pro zájemce další fotky zde.