sobota 29. ledna 2011

Peña de Bernal, Ixtapa, Lucha libre

O víkendu jsem se vypravil na pláž. Nevím zcela jistě, proč mi to přišlo jako dobrý nápad když vím, že mě pláže nebaví. Možná se mi moc nechtělo jet znova do pouště lézt po dvoumetrových balvanech. Což mi připomíná, že jsem se ještě nepodělil o zážitek z lezení předminulý víkend. V sobotu jsme jeli lézt na Peña de Bernal, třetí největší monolit na světě. Respektive pod něj – lezci z Querétara jsou spíše sociální typy a preferují balvany u paty stěny, kolem kterých se můžou srotit a vzájemně se povzbuzovat a fotit při skocích z jednoho mikrochytu na druhý. Nad tímto hřištěm se tyčí nádherná dvousetmetrová stěna nacpaná cestama z jedné strany na druhou. Tu Mexičan v přestávce mezi výkony zálibně pozoruje a těší se, že ji jednou vyleze. Pak ponoří ruce až po lokty do maglajzpytle, zasune se do škvíry pod balvan a pokouší se z ní vylézt ven.

Čili jsem se vypravil na pláž. Cestou jsem měl možnost konečně vidět Mexiko za hranicema Querétara. Ne, že bych si o Mexiku myslel že je to nějaký chudákov, na druhou stranu tiptop dálnice s mimoúrovňovým křížením, monstrózní mosty a tunely jsem ale nečekal. Za těmito superstavbami postavenými za ropné peníze (40% mexického rozpočtu jsou výnosy z prodeje ropy a ropných produktů) ovšem pokulhává všechno okolo. Kulisou je dálnice jak z Mnichova do Norimberka, ale snad až na pouličního prodavače zmrzliny na ní potkáte fakt všechno.
Místní borci v dvoumístném pickupu převezou početnou rodinu i tchyní (drahá, sedneš si s dětma dozadu?), zpátky vezmou kamarádovi koně. Poměrně častým jevem jsou pelotony cyklistů, jedoucí za malým autem s velkým křížem či soškou svatého Bonifáce, obráceného čelem k cyklistům. O 100 metrů dál jim naproti jede strejda na doma svařeném šlapohybu a v nůši veze ananasy ze zahrádky do vedlejší vesnice. Lepší než jít do kina.

Takže jsme dojeli na pláž. Prostředí bylo fantastické – palmy, kokosy, tropicky vlhké teplo, pelikáni (nebo něco jim podobného s velkým zobákem), želvi, krokodýli. Posledně jmenovaní měli krásný velký výběh v bahnité řece oddělené od pláže narezlým, místy popadaným plotem. Zřejmě byli ochočení.
Bohužel od doby, co jsem na ní byl naposledy, se pláž nijak nezměnila. Zdupaný pruh písku pokrytý narůžovělými mroži a jejich joggujícími manželkami ve slamácích. Vzhledem k tomu že nás byla banda, trvalo skoro 3 hodiny, než jsem se začal nudit. Když ale hodinová ručička míjela dvanáctku počtvrté, nedokázal  jsem však již nadšení pro plácání do volejbalového míče v kolečku ani předstírat a vypravil jsem se na průzkum. Ten byl v překvapivě korunován úspěchem hned v zápětí, když jsem se s úlevou posadil do stínu v nedalekém beachbaru a nic netucha si objednal nejlevnější nápoj v nabídce.

Dalších problémů co s načatým odpolednem na pláži jsem byl však ušetřen, protože než se mi povedlo dožvýkat kokosovou dužninu, udělalo se mi zle a šel jsem si s úžehem lehnout do postele. Na jednu stranu mě docela mrzelo, že jsem si nestihl půjčit šnorchl a ploutve, na druhou jsem nemusel nic předstírat když jsem kamarádům vysvětloval proč se k nim nepřipojím na výpravu do klubu. V klidu jsem si dočetl National Geographic a nebýt toho, že mi ve 4 ráno vlezli dva nalití Italové do postele, tak jsem byl docela spokojený.


Poslední zkušenost o kterou se musím podělit je návštěva zápasnické arény. Chodím kolem ní každý den domů a když byl jeden večer kolem vchodu mumraj, zeptal jsem se o co se jedná a kdy jsou zápasy.  Dostalo se mi poměrně uspokojivé odpovědi, že se zápasí každý druhý pátek a vstupné je 50 peso, tedy asi 75 Kč.
V den D jsem tedy spolu s několika spolužáky ze školy zakoupil v zamřížovaném okénku lupeny do první brázdy a poměrně v napjatém očekávání vlezl dovnitř.
Dominantou rozlehlého prostoru byl mohutný zápasnický ring, ve kterém se s vervou mydlilo klubko malých dětí. Podobně to vypadalo i na většině poloprázdných tribun. Dospělí tvořili poměrně nepočetnou menšinu návštěvníků a všichni vypadali jako rodiče dovádějících harantů. Nezbylo než pokrčit rameny, usadit se do rozviklaných sedadel a s pytlíkem brambůrků vyčkat příchodu zápasníků.
Ti na sebe nenechali dlouho čekat a za mohutného řevu několika set dětských hrdel vběhli do ringu.



Zápasníci se naštěstí ukázali jako schopní herci a hodina zápasů utekla jako voda. Když jsme pak šli na zasloužené tacos a quesadillas shodli jsme se, že kdyby se takhle prali doopravdy, mohlo by to být docela maso...

Plný obrazový doprovod viz
http://picasaweb.google.com/pribyto/MexikoLeden#


 

pondělí 17. ledna 2011

Querétaro

Vážení přátelé,

vítejte na blogu o studiu v Mexiku. Než se pustíte do čtení, rád bych vás upozornil, takových blogů na webu mnoho nenajdete – postrádám jakoukoliv touhu se zabývat jeho výzdobou a organizací, takže to bude zřejmě ten nejobyčejnější a nejjednodušší blog, co jste kdy viděli.

Teď už ale k věci:

Querétaro je město zhruba velikosti Prahy s nádherným maličkatým centrem, množstvím příjemných hospod a poměrně efektivním systémem MHD sestávajícím se z velkého množství bezohledných a smradlavých camiones (autobusů). V poměrně ostrém kontrastu se špinavými ulicemi širšího centra na okraji leží jeden z kampusů univerzity Tecnológico Monterrey, nejdražší technické školy v zemi, kterou mám tu čest studovat.


Když pominu mexické reálie, prostředí školy je fakt něco co stojí za zmínku. Poprvé v životě mám spolužáky, kteří do školy jezdí v osmiválcových pickupech, do kterých by naložili celou rodinu i s dědou a babičkou. Přijdu si díky tomu trochu jako v americkém filmu. Celá škola je oplocená a stará se o ní menší armáda hlídačů, zahradníků, údržbářů a dalších jim podobným – v drtivé většině posmutnělí potomci Mayů a Aztéků. Celé Mexiko je samozřejmě přísně rovnostářské, ale prakticky platí spíše rovnost „čím větší indián = tím horší práce (pokud nějaká)“. Veškeré vybavení školy a vida estudiantil je naprostá špička – wifi na celém kampusu, parádní knihovna se studovnou, levná a dobrá jídelna, mraky zájmových kroužků a sportů, sportovní haly, bazén, atd., atd. V pátek pro nás škola uspořádala Welcome Lunch, což byla opulentní hostina o 4 chodech dodaná špičkovou cateringovou firmou a doprovázená živou hudbou.
Výuka je parádní – zajímaví vyučující, smysluplný obsah, dokonce se tu pokouší i o něco jako škola hrou. Bohužel, forma se mi zamlouvá podstatně méně než obsah. Mexický student (a já s ním) je nucen na každý předmět a každou hodinu sepisovat nechutné množství rozborů, analýz a svých názorů na kdejakou koninu. Studenti jsou díky tomu sice připravení, ale kde by stačilo projít pár odkazů na Wikipedii, musí student načíst dvě kapitoly z předepsané literatury, navrhnout diagram, vyjádřit vlastní názor, doplnit citace, reference, vybarvit vodovkama, převázat mašlí a s vlastnoručním podpisem odevzdat pět minut před začátkem hodiny. Moc si to užívám.
Zajímavě řešená je i docházka, která je povinná.  Na začátku každé hodiny „el profa“ na plátno promítne všechny zapsané studenty a odškrtne každého, kdo v ten moment není v učebně. Za semestr jsou povoleny 2 týdny absence, kdo z jakéhokoli důvodu chybí víc, má smůlu. Dokonale transparentní, prostor pro kreativní výklad pravidel docházky nula.

Za plotem kampusu začíná Mexiko. Fantastické jídlo, fantastický lidi, trocha špíny, obrovské americké bouráky, kaktusy. Žádná sombrera.

Bydlím v parádním baráčku se střešní terasou a obrovskou novou kuchyní, pro kterou nemám nejmenší využití. Po celém městě se poměrně hustě vyskytují taquerías (nebo také estancias), kde prodávají v závislosti na denní době tacos, gringas a quesadillas. Jejich cena se pohybuje v závislosti na množství masa a sýra od 8 do 22 Kč a už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy jedl příborem. Jsou fantastické. Nezbytnou ingrediencí v podstatě jakéhokoliv jídla překvapivě není chili, ale zelená limetka, která úžasně vyzdvihne chuť masa, choriza, salátů a v podstatě čehokoliv na co se nakape. Chili se naproti tomu vyskytuje především v podobě omáček, které jsou vždy k dispozici v libovolném množství v separé mističkách. Těm jsem prozatím odolal.
Kromě široké nabídky nealka, džusů a skvělé Horchaty je k pití k dispozici téměř vždy a všude pivo Corona, Indio a poměrně překvapivě Bohemia. Odvážný experiment jsem podstoupil v podniku Miche, kde jsem si objednal na čísi radu překvapení pod jménem Miche Mango. Do téměř litrového kelímku putovaly dva druhy worchester omáčky, chilli omáčka, chilli v prášku, jiný prášek (zelený), mango sirup, led a dvě piva.
Chuťově bych to nejlépe přirovnal ke květákové polívce nebo koňskému salámu – kdybych nevěděl co v tom je, tak bych to asi i celkem bez odporu požil. To štěstí jsem nicméně neměl, tak jsem s kamennou tváří ledabyle usrkával, dokud se pozornost okolí obrátila někam jinam, a pak jsem se nápoje opatrně zbavil.
Miche Mango!

Oficiálním jazykem Mexika je Španělština. Dle průvodce ve středním Mexiku kolem hlavního města přežívají i původní indiánské jazyky, jejich přítomnost se dá však vycítit spíše podle nevyslovitelných a nezapamatovatelných názvů měst.
Moje představa, že díky pracně nabyté znalosti Španělštiny během Erasmu, bez větších problémů zapadnu mezi místní, se ukázala lichá. Mexická Španělština má pro mnoho slov běžně používaných na Pyrenejském poloostrově jiný, ve většině případů velmi hanlivý význam. Spolužák si pak může můj dotaz na cestu do centra přeložit zhruba takhle: „Strýčku, který autobus mám ojet, abych se dostal do centra?
Krom toho Mexičani Španělštinu obohatili i spoustou slov zbrusu nových či amerikanismů, jejichž významy a správné použití si osvojuji poměrně pracně. Moje původní nadšení například mírně ochladlo potom, co jsem v sobotu před větší skupinou lezců prohlásil, že po lezení je nejlepší si dát jednu nebo dvě studený holky (chela = pivo, chava = holka). Mezi další neúspěchy by se dal zařadit rozhovor se sympatickou mexičankou, která odešla uprostřed rozhovoru potom, co jsem se kriticky vyjádřil ke sladké sedlině na dně mého fantastického mixu Miche Mango. Bohužel, mexický význam slova vyjadřujícího v evropské Španělštině dno, spodek nebo zadek, nejlépe vystihuje Jiří Schmitzer v textu své populární a nesložité písničky.

Pro zájemce další fotky zde.