pátek 25. února 2011

Únor

V Querétaru se zvolna otepluje, předpověď počasí kterou mi každý den nabízí Google vypadá většinou nějak takhle:

Svetry jsem úhledně složil a uložil do horní poličky, odkud půjdou za 4 měsíce rovnou do batohu. Kromě zjednodušeného oblékání sebou rostoucí teploty nesou i pozitivní fakt, že před ranní hygienou nemusím ve sprše zametat králičí bobky. Zhruba před 4 týdny spolubydlící Rosa přišla domů z trhu a přinesla si domů králíčka – takovou tu zakrslou věc, kterou chovají lidé alergičtí na morčata. Dala mu jméno Oxxo, podle celomexické sítě non-stop obchodů se studeným pivem, protože stejně jako u dodavatele nápojů jsme nebyli schopní určit, zda se jedná o „jeho“ nebo „jí“.  V každém případě králík šel na zahradu, kde jsme si mysleli, že nenatropí žádnou škodu. Bohužel jsme ale zapomněli (resp. Rosa), že v Queréteru díky značné nadmořské výšce klesají v lednu noční teploty k nule a roztomilý mazel byl do rána tuhý jak předvčerejší tortilla. Rosa se mu ještě snažila zachránit život teplým mlékem (kvůli čemuž z našeho jediného rendlíku vyhodila moje nedojedené špagety), avšak statečné zvířátko se zmohlo než na poslední vyčítavý pohled hasnoucích očí, načež zdechlo docela.

Z klidného soužití jsme se s Rosiným přítelem Juanem radovali dva dny, než Rosa se zářícíma očima přinesla Oxxo #2, tentokrát v bílé barvě. Aby se neopakoval scénář hlodavce – polárníka, putoval Oxxo 2 na noc vždy do sprchy, k mojí velké radosti. Až do předvčerejška, kdy Rosa s Juanem odjeli na víkend pryč já ho zapomněl přesunout do tepla. Králík nicméně přežil, díky čemuž zůstane zachován nejen přátelský duch domácnosti, ale navíc se dramaticky zlepší hygiena.

Nadále chodím i do školy. Velmi v mých očích stoupla výuka potom, co v každém kurzu který navštěvuji, hostoval alespoň jednu hodinu expert z průmyslu, nebo nějaký akademický guru na danou problematiku.  Nejlepší byla s přehledem přednáška na International Negotiations, kterou měl Jamil Mahuad, exprezident Ekvádoru nominovaný na Nobelovu cenu míru za rok 1999 a mimo jiné i hostující profesor na Harvardu, Yale a několika dalších univerzitách.
Přednáška byla fantastická především v kontrastu k úrovni běžných hodin, kde nám mírně afektovaná lektorka přibližuje kulturní rozdíly mezi národy na příkladech svých pracovních cest po Evropě a Severní Americe. „Co byste například udělali, kdyby se vám děsně, ale děsně chtělo na čurat a vy byli třeba v ... Paříži? A neuměli ani slovo francouzsky? A nikde v okolí nebyl veřejný záchodek?!

Do toho přišel Jamil Mahuad a začal nám v první osobě povídat o jemných finesách mezistátního jednání:
„No a tak mě zvolili prezidentem. Na hranicích to tou dobou schylovalo k válce o sporný kus území, a tak jsem dva dny po volbách odletěl do Limy za kolegou Albertem (prezident Peru) abych si s ním o situaci promluvil. Bohužel, Alberto měl tou dobou v ruce potvrzení od komise sestavené nezávislými zeměmi (Brazílie, Argentina, Chile a USA), že území patří Peru a chtěl, abych to podepsal. To jsem ale já udělat nemohl, protože o to území jsme s Peru válčili skoro 50 let a i kdybych podepsal, tak parlament doma podpis neuzná a na místo bychom vyslali jenom další vojáky.. Tak mu říkám „podívej, Alberte. Já ti to podepsat nemůžu, protože ten podpis by náš parlament neuznal a vyhlásil by vám válku. Naprosto ale chápu, že když ti to podepsat odmítnu, nezbude ti v rámci zachování národní cti nic jiného, než vyhlásit válku nám. Ty ani já ale válku nechceme. Pojďme se teď a tady dohodnout, že nechceme válku a sejdeme se znova za 14 dní v Bogotě na neutrální půdě a dohodneme se co dál“. Alberto se mnou souhlasil a navrhl, abychom zavolali Billovi (Clintonovi) a prezidentům ostatních garantských zemí, aby se setkání zúčastnili taky. To skutečně udělal, a za 2 týdny jsme se potkali znova za asistence dalších 4 prezidentů...“
Příběh pokračoval dál a byl docela spletitý, každopádně po několika měsících jednání skutečně Peru a Ekvádor uzavřely mír za oboustranně přijatelných podmínek. Jestli mi někdy znalost diplomatického vyjednávání k něčemu bude nevím, ale každopádně to pro mě byl velký zážitek, jak taky může vypadat výuka na vysoké škole.
Pro zájemce více informací o geopolitické politice Latinské Ameriky zde:



A teď už konečně i něco o Mexiku:
Před 3 týdny jsem jel se spolužákem Jirkou do motýlí rezervace asi 200 km od Querétara – Reserva de Mariposa Monarcha. Původně jsem si nebyl jistý, jestli motýli jsou něco, kvůli čemu stojí za to jezdit přes půl Mexika, ale nakonec jsem se nechal umluvit a jeli jsme.
Vstup do rezervace byl se vším všudy. Budka s indiánem prodávající lístky, rozměrné parkoviště a babka pečící tortilly na něčem, co dřív bylo nejspíš blatník u auta. A protože motýli jsou skoro hodinu chůze do kopce hustým mexickým pralesem, potřebujete ještě průvodce. A koně, protože je to fakt do kopce a cesta je hrozně kamenitá. Ale nebojte, nahoře je krámek se studeným pitím...
Koním jsme se nakonec ubránili, průvodci ovšem ne, tak jsme každý vytáhli 30 peso (cca 50 kč) navíc a vyrazili jsme.
Průvodce se jmenoval Fernando a poslušen nepsanému pravidlu všech nosičů a průvodců tmavé pleti po celém světě, na tůru vyrazil v pantoflích. Povahy byl nicméně přátelské a brzy jsme navázali rozhovor, který nám při prudkém stoupání dechu nepřidal.
Fernando:
Věk: Asi 50
Rodina: Manželka, dětí  11, původně. Z toho 4 jako malé umřely, takže 7.
Příjmy: Spíš nic než moc. Zhruba jednou týdně na něj přijde řada provázet turisty k motýlům, díky čemuž si pokaždé přijde na 150 peso (cca 225 Kč). Kromě toho pěstuje kukuřici, kterou se živí a když něco zbude tak i prodává.
Rodinná situace: Tři děti oženěné a z domu, jedno emigrované, 3 prozatím doma na krku.
Emigrovaný syn: V 19 letech se sebral, dojel na hranici s USA, prolezl mezi dráty a teď pracuje jako dělník na lince v New Yorku. Co odjel tak do Fernando neviděl (3 roky), ale brzy mu snad současný zaměstnavatel sežene vízum tak bude moct přijet rodinu navštívit.

Čili není Mexiko jako Mexiko. Kromě toho prý na severu v Copper Canyonu a na jihu v Chiapasu žijí poměrně početné komunity indiánů, kteří hospodaří v podstatě stejně, jako když tady před pěti sty lety jejich pradědové vítali Hernanda Cortéze tortillou a solí. Hrozně rád bych se do obou míst v dubnu či květnu jel podívat, uvidíme.
 
K motýlům nicméně znal cestu bezpečně. O motýlech, tím méně stěhovavých, nevím vůbec nic, takže mě pohled na ty hromady křídel a sosáků vážně překvapil. Nemyslím že bych mohl výstižně popsat, co jsme tam viděli, takže se koukněte na fotky a videa abyste si udělali představu. Pro mě osobně to byl zážitek na celý život.
A pro zajímavost – motýli Monarchové do Mexika migrují z Kanady. Schválně se koukněte na mapu a zkuste si představit, že měříte 7 cm.

Kromě toho spokojeně žiju, chodím do školy, o víkendech jezdím lézt a snažím se nejíst tacos více než 3x týdně.

Což mě přivádí k tématu jídla, které jsem dosud v podstatě nezmínil: Mexická kuchyně je pestrá, barevná a velmi chutná. Základem drtivé většiny jídel je několik málo ingrediencí - chilli, kukuřice fazole a maso.
Chilli, překvapivě, vůbec nemusí být pálivé. Tímto termínem jsou označovány všechny papriky charakteristicky protáhlého tvaru, které se upravují tisícem a jedním způsobem. Nejběžnější a také potenciálně nejnebezpečnější jsou omáčky, které se vyskytují ve 3 třech základních barvách: Červená, oranžová a zelená. Trik spočívá v tom, podle vůně a konzistence odhadnout původ barvy. Červená může být vynikající, jemně pikantní rajčatová, nebo smrtící chilli jalapeño. Základem zelené je většinou aguacate (myslím, že česky avokádo), ovšem občas s příměsí zelených chilli odněkud z jihu. Oranžová většinou bývá relativně beztrestná.
Krom toho se chilli plní sýrem a podává s rýží (chilli relleno), sušené sype do piva (již zmíněné micheladas), nebo se solí přidává do sladkostí. Zajímavý je i fakt, že pro „přidat chilli“ mají mexičani samostatné sloveso (enchilar), které je identické pro stav zvýšené potivosti, zarudlé pokožky a zrychleného tepu spojeného s konzumací takto upraveného pokrmu.

Kukuřice  se konzumuje nejčastěji ve formách placek pokrytých masem, cibulí, chilli, sýrem a omáčkou (viz výše). Základní druhy jsou:
Taco: Maličká placka s masem (více druhů). Základní rys – levné, rychlé.
Quesadilla: Trochu větší taco se sýrem. Občas přeložené napůl.
Gringa: Hromada masa a sýra na placce velikosti karlovarské oplatky. Název je shodný s označením americké turistky. Možná kvůli barvě sýra, možná kvůli jeho konzistenci.
Gordita: Tlustá placka, dost často zelená (ze zelené kukuřice), plněná úplně čímkoli od masa přes sýry po zeleninu.

Fazole: Doplněk jakéhokoli jídla, pokud vám jej přinesou na talíři.

Maso: Nejčastěji podložené kukuřicí ve tvaru tortilly.
Pastor: Velmi podobné kebabu u nás, ale lepší. Kuřecí či vepřové
Chorizo: rozsekaná papriková klobása
Res: Hovězí, velmi často doplněné rozsekanými kusy neidentifikovatelných vnitřností.


No, předpokládám, že už jsem toho naplkal ažaž a že je načase se zase na nějakou dobu odmlčet.  Jakékoli komentáře ocením, stejně tak se rád dozvím co se děje doma.

Kompletní fotodokumentace je jako obvykle k dispozici na Picase:
https://picasaweb.google.com/pribyto/MexikoUnor#