O víkendu jsem se vypravil na pláž. Nevím zcela jistě, proč mi to přišlo jako dobrý nápad když vím, že mě pláže nebaví. Možná se mi moc nechtělo jet znova do pouště lézt po dvoumetrových balvanech. Což mi připomíná, že jsem se ještě nepodělil o zážitek z lezení předminulý víkend. V sobotu jsme jeli lézt na Peña de Bernal, třetí největší monolit na světě. Respektive pod něj – lezci z Querétara jsou spíše sociální typy a preferují balvany u paty stěny, kolem kterých se můžou srotit a vzájemně se povzbuzovat a fotit při skocích z jednoho mikrochytu na druhý. Nad tímto hřištěm se tyčí nádherná dvousetmetrová stěna nacpaná cestama z jedné strany na druhou. Tu Mexičan v přestávce mezi výkony zálibně pozoruje a těší se, že ji jednou vyleze. Pak ponoří ruce až po lokty do maglajzpytle, zasune se do škvíry pod balvan a pokouší se z ní vylézt ven.
Čili jsem se vypravil na pláž. Cestou jsem měl možnost konečně vidět Mexiko za hranicema Querétara. Ne, že bych si o Mexiku myslel že je to nějaký chudákov, na druhou stranu tiptop dálnice s mimoúrovňovým křížením, monstrózní mosty a tunely jsem ale nečekal. Za těmito superstavbami postavenými za ropné peníze (40% mexického rozpočtu jsou výnosy z prodeje ropy a ropných produktů) ovšem pokulhává všechno okolo. Kulisou je dálnice jak z Mnichova do Norimberka, ale snad až na pouličního prodavače zmrzliny na ní potkáte fakt všechno.
Místní borci v dvoumístném pickupu převezou početnou rodinu i tchyní (drahá, sedneš si s dětma dozadu?), zpátky vezmou kamarádovi koně. Poměrně častým jevem jsou pelotony cyklistů, jedoucí za malým autem s velkým křížem či soškou svatého Bonifáce, obráceného čelem k cyklistům. O 100 metrů dál jim naproti jede strejda na doma svařeném šlapohybu a v nůši veze ananasy ze zahrádky do vedlejší vesnice. Lepší než jít do kina.
Takže jsme dojeli na pláž. Prostředí bylo fantastické – palmy, kokosy, tropicky vlhké teplo, pelikáni (nebo něco jim podobného s velkým zobákem), želvi, krokodýli. Posledně jmenovaní měli krásný velký výběh v bahnité řece oddělené od pláže narezlým, místy popadaným plotem. Zřejmě byli ochočení.
Bohužel od doby, co jsem na ní byl naposledy, se pláž nijak nezměnila. Zdupaný pruh písku pokrytý narůžovělými mroži a jejich joggujícími manželkami ve slamácích. Vzhledem k tomu že nás byla banda, trvalo skoro 3 hodiny, než jsem se začal nudit. Když ale hodinová ručička míjela dvanáctku počtvrté, nedokázal jsem však již nadšení pro plácání do volejbalového míče v kolečku ani předstírat a vypravil jsem se na průzkum. Ten byl v překvapivě korunován úspěchem hned v zápětí, když jsem se s úlevou posadil do stínu v nedalekém beachbaru a nic netucha si objednal nejlevnější nápoj v nabídce.
Poslední zkušenost o kterou se musím podělit je návštěva zápasnické arény. Chodím kolem ní každý den domů a když byl jeden večer kolem vchodu mumraj, zeptal jsem se o co se jedná a kdy jsou zápasy. Dostalo se mi poměrně uspokojivé odpovědi, že se zápasí každý druhý pátek a vstupné je 50 peso, tedy asi 75 Kč.
V den D jsem tedy spolu s několika spolužáky ze školy zakoupil v zamřížovaném okénku lupeny do první brázdy a poměrně v napjatém očekávání vlezl dovnitř.
Dominantou rozlehlého prostoru byl mohutný zápasnický ring, ve kterém se s vervou mydlilo klubko malých dětí. Podobně to vypadalo i na většině poloprázdných tribun. Dospělí tvořili poměrně nepočetnou menšinu návštěvníků a všichni vypadali jako rodiče dovádějících harantů. Nezbylo než pokrčit rameny, usadit se do rozviklaných sedadel a s pytlíkem brambůrků vyčkat příchodu zápasníků.
Ti na sebe nenechali dlouho čekat a za mohutného řevu několika set dětských hrdel vběhli do ringu.
Zápasníci se naštěstí ukázali jako schopní herci a hodina zápasů utekla jako voda. Když jsme pak šli na zasloužené tacos a quesadillas shodli jsme se, že kdyby se takhle prali doopravdy, mohlo by to být docela maso...
Plný obrazový doprovod viz
http://picasaweb.google.com/pribyto/MexikoLeden#
Žádné komentáře:
Okomentovat