pátek 29. dubna 2011

Kuba na kole


Podobný kulturní šok jako na Kubě čeká turisty snad pouze v Indii a nebo Pákistánu, s tím rozdílem, že na revoluční socialismus si na rozdíl od chudoby a smradu zvyknout nejde. První a nejsilnější vjem na ostrově je neskutečný mix vozidel pohybující se po tamních silnicích – Kuba je skutečně největší interaktivní technické muzeum na světě. Na křižovatce se vedle sebe řadí nádherné Chervrolety, Buicky a Fordy z počátku 50. let, blatník po blatníku s Uazy, Kamazy a žiguly různého stáří i stádia rozpadu. Svorně pak všechny vehikly chrlí hustý černý dým vzniklý spalováním druhořadé venezuelské nafty, kterou Raúlovi za lichvářskou cenu prodává bratr Hugo.
Skutečné zážitky ovšem čekají jinde. Na Kubě fungují dvě měny – Moneda Nacional (alias peso nacional, MN) sloužící jako měna řadovým kubáncům pro nákup potravin a doma produkovaného zboží, a Peso Convertible (CUC), určenou pro turisty a nákup luxusního a importovaného zboží (v podstatě cokoli kromě jídla). 1 CUC = 1 USD; 1 CUC = 24 MN. Tento systém umožňuje vládě stahovat většinu peněz utracených turisty na ostrově do společného rozpočtu, aniž by se příliš těchto peněz dostalo mezi lidi. Systém funguje následovně:
1.      Většina turistického průmyslu se soustřeďuje do all-inclusive resortů, vlastněných zahraničními investory (většinou evropskými). Turista zaplatí jednu částku za celý pobyt, z které jde část přímo vládě. V praxi pak vznikají v resortech samostatné světy oddělené od zbytku Kuby, kam běžný Kubánec často nemá ani přístup. Například resorty na ostrově Cayo Coco mají i vlastní letiště a při vstupu na jedinou přístupovou cestu na ostrov je potřeba ukázat pas (jiný než Kubánský). Žíznivý cyklista, který omylem do podobného ghetta zabloudí, si pak bez klientského náramku nemůže dát ani pivo na baru.
2.    Mírně odlišný systém funguje ve zbytku Kuby. V roce 1997 Castro umožnil řadovým Kubáncům drobné podnikání v oblasti ubytování a stravování prostřednictvím casas particulares(ubytování) a paladares(restaurace), čímž zároveň vyřešil problém do té doby fakticky neexistující turistické infrastruktury. Casa particular je soukromý dům (takový pension), jehož majitelé pronajímají turistům jeden či více pokojů, za což platí státu měsíčně poplatek 200 CUC. Zde je na místě poznamenat, že průměrný měsíční plat na Kubě je v závislosti na regionu 300-600 MN, ani více ani méně. Je tedy zřejmé, že z relativně vysokých cen za takové ubytování (15-30 CUC za pokoj) jejich majitelé profitují ve velmi omezené míře. Naopak jejich závislost na turistech je vede k poskytování mimořádně kvalitních služeb, jev jinak na Kubě neexistující. Ve městě Cienfuegos jsme s Jirkou bydleli v koloniálním domě z počátku 20. století, jedli z ručně malovaného porcelánu na obrovské terase s výhledem na městský palác, na kterou byl jediný přístup po dřevěném točitém schodišti v našem pokoji. Jestli jsem si někdy v životě přišel jako maharádža z tisíce a jedné noci, tak na této terase s fantastickou večeří v žaludku a obrovským doutníkem v hubě. Abych scénu ještě dokreslil, po večeři a doutníku jsme šli na výroční představení kubánského folklóru do místního Národního divadla, kde jsme z nějakého důvodu dostali presidentskou lóži přímo nad jevištěm.
3.      Stravovat se člověk na Kubě může dvěma hlavními způsoby: Za CUCy (pozor, španělsky se vyslovuje jako „kuk“), nebo za pesos nacionales. Po celé Kubě jsou častým jevem malá okýnka a stánky (bez židlí, ty jsou zakázané), ve kterých lze za směšné ceny v MN zakoupit nedobré housky s pochybným salámem (takový český Gothaj), vodnaté špagety s kečupem, nebo pizzu. Kvalita pizzy se různí od vynikající čerstvě upečené, přes poživatelnou vystydlou, až po neskutečně hnusnou. Cena pizzy je podle regionu 4-10 MN a mohou si ji dovolit pouze Kubánci disponující vedle svého měsíčního příjmu nějakým melouchem – z 300 MN měsíčně se i při místních nevysokých cenách vyžije skutečně jen velmi těžko. Vedlejší příjem může být cokoliv od vození náhodných stopařů státním autem, prodej ve fabrice kradených doutníků či kšeftování s čýmkoli, k čemu má kdo zrovna přístup.
Nevýhodou stravování v MN je dokonalá absence vitaminů, vlákniny a nutričně hodnotných látek. Ekonomicky se stravující turista, pokud nechce zajít na podvýživu, musí chca nechca jednou za čas sáhnout hlouběji do kapsy a nechat si za kuky navařit maso, ryby a čerstvou zeleninu ve své casa particular v nebo v některém z paladarů.
4.      Doprava výše popsaný systém v podstatě kopíruje. Pro turisty operují po celém ostrově moderní čínské autobusy (je to zvláštní slovní spojení, ale je to tak), která za CUCy přepraví kohokoli mezi hlavními turistickými destinacemi. Podstatně zábavnější variantou pro krátké vzdálenosti jsou Wavy (čti wuawua), což jsou mírně upravené náklaďáky, které na korbách přepravují za minimální částky lidi, zvířata i bicykly. Na delší vzdálenosti se ovšem skutečně vyplatí pár dolarů připlatit, protože noční jízda na polootevřené korbě po hrbolaté silnici je zkušenost spíše ve stylu „zážitek nemusí být příjemný, stačí když je intenzivní“.

Tolik k měnovému systému Kuby. Z rozhovorů, které jsme během našeho pobytu na Kubě vedli s Kubánci jsem vyrozuměl, že jim většině nevadí ani tak socialismus a propaganda, jako právě existence dvou měn a extrémně nízké platy. Poměrně názorně nám to vysvětlil zaměstnanec jednoho kempu (do kterého nás nepustili, protože neměl licenci k ubytování cizinců). „Můj měsíční plat je 330 MN (14 CUC) měsíčně, ostatně stejně jako všech ostatních zaměstnanců kempu, včetně jeho ředitele. Tohle tričko co mám na sobě, stálo 8 CUC. Abych si ho mohl koupit, musel jsem dva měsíce šetřit“. Dostupnost zboží na Kubě dobře ilustruje i popis barmana v jednom baru v Santiagu de Cuba, který pracoval v 80. letech dva roky v Novém Jičíně. „Když jsme dostali první výplatu, šli jsme do potraviny a tam nakoupili salámi, konzervas a chlepa a strašně dobře se nacpali“. O socialistickém Československu jako o království blahobytu a luxusu se zmiňoval i další Kubánec se zahraničními zkušenostmi, což pamětníkům starého režimu může dát dobrý obrázek o ekonomické situaci pracující třídy na Kubě.
Abych revolucionářům nekřivdil, tvrdý socialismus sebou přináší i určité klady. Například rasovou toleranci by Kubánci mohli přednášet. Abecedu, násobilku a revoluční hesla unisono drilují děti všech barev pohromadě. Řada černochů, se kterými jsme se cestou bavili měla vystudovanou vysokou školu a nemajetní jsou všichni Kubánci stejně, bez ohledu na barvu pleti. S rovností rasovou, jde ruku v roce i rovnost majetková – skutečně chudé lidi bez přístřeší a zdroje obživy na Kubě nepotkáte. Kuba rozhodně není třetí svět s pracujícími dětmi a žebráky s hladovýma očima na ulicích. Stejně tak jsem musel obdivovat krásné nemocnice (krásné v kontextu okolních chatrčí se slaměnými střechami), elektřinu zavedenou i do té nejnuznější chýše a relativně kvalitní silnice. Šestiproudá dálnice spojující Havanu s východem ostrova je monumentální, byť okreska z Jílového do Týnce bude pravděpodobně vytíženější (nepřeháním).
Nejvíce ovšem zaplesá srdce ekologa. Igelitovou tašku nepotkáte jak je ostrov dlouhý, pizzu dostanete na čtverečku kartonového papíru, limču na stánku na skleničky. Vzhledem k ceně benzínu (1,2 CUC/litr) jezdí celý národ na kole nebo chodí pěšky. V porovnání s Mexikem, kde spolužáci jezdí do školy čtyřlitrovým pickupem a igelitku vám dají v obchodě i ke žvýkačce, je tohle jak sen, ze kterého se nechcete probudit. To nicméně spolehlivě provede nejbližší revoluční plakát.

Cyklistika jako způsob dopravy po Kubě byla jednoznačně správná volba. Pro potenciální cyklisty je velmi důležitá informace, že na Kubě většinu roku vane vítr z východu na západ – údaj, který jsem se náhodně dočetl na něčím blogu a za který jsem neznámému autorovi doteď nepřestal blahořečit. Z Havany jsme se tedy přepravili přes celý ostrov do vesničky Baracoa, kde před 519 lety Kolumbus zatloukl první kříž v Americe. Vzhledem k již zmíněnému nedostatku vozidel i paliva na silnicích panuje minimální provoz a od určité vzdálenosti od Baracoa přestala auta jezdit úplně. Cyklista projíždí nekonečným palmovým hájem a zubí se na pohledné vesničanky, které se zubí na něj. Energii doplňuje fantastickými 100% bio banány a když má štěstí, okolojdoucí vesničan mu vyloví a uvaří chobotnici nebo langustu. Navečer jsme dorazili do Humboldtova národního parku, ve kterém nám průvodce za nekřesťanskou, státem stanovenou cenu ukázal množství endemického plevele, kolibříky a nejmenší žábu na světě (fakt mrňavá). Výrazně zajímavější byla „mše“ v místním „kostele“, na kterou jsme náhodou narazili, když jsme večer hledali místo na spaní. Více viz video – zapnutý zvuk nutný.
Naše spanilá jízda pokračovala i druhý den, tentokrát jsme měli možnost poznat industriální srdce kubánské ekonomiky – obrovský důl na nikl v Moa. Když jsme si tu hrůzu fotili, přijela policie a poměrně nekompromisně nařídila pořízené fotky smazat. Naštěstí pro nás znali policisté digitální foťák nejspíš jenom z příručky a nechali se upokojit smazáním poslední pořízené fotky. Více opět viz obrazový doprovod.
Další den jsme s velkými nadějemi směřovali na ostrov Cayo Saetía, obývaný dovezenými gazelami, velbloudy a zebrami.  Poledne se však ukázalo jako špatný čas pro návštěvu safari, neb dle průvodců je všem zvířatům vedro a chrní v houští. Tak jsme se alespoň vykoupali na nádherné pláži a úžasně si nacpali papulky v bufetu připraveném pro skupinový zájezd z nedalekého resortu. Úspěšnou satisfakcí a úžasným zážitkem bylo stádečko gazel, které nás doslova přeskákalo na zpáteční cestě.
Zážitků bylo samozřejmě víc a rád bych se o ně podělil, ale už takhle jsem se docela rozepsal a na sepisování pamětí ještě nemám věk. Poslední věcí, kterou ještě musím zmínit, je Havana. Třímilionová metropole je nacpaná atmosférou jak Bártovy obálky půjčkami a jednoznačně se jedná o zcela unikátní město. Kdyby 80% budov v Havaně nebylo v havarijním stavu, jednalo by se o jedno z nejkrásnějších měst na světě. Takhle je to jedno z nejzajímavějších. V podstatě celá Habana Vieja (Stará Havana) se sestává(la) z monumentálních paláců s mramorovými schodišti, zdobenými sloupy a oblouky. Žel, 50 let bez údržby většinu z nich proměnilo v poloviční ruiny s rozvody elektřiny, vody a plynu ve stavu, ze kterého se ježí vlasy hrůzou na hlavě. Za neobyvatelné se považují pouze domy bez střechy, zdí, nebo jiné základní součásti. Konstrukce bez větších děr a alespoň částečně zachovalými schodišti jsou obvykle považovány za vyhovující a žijí v nich početné komunity rodin s dětmi. Celému městu dominuje nádherný Kapitol, který ostře kontrastuje s řadou řadou polorozpadlých oblud a vrakovištěm lokomotiv v bezprostřední sousedství. Celkový dojem pak doplní noční procházka, na které kvůli neexistujícímu osvětlení není vidět vůbec nic.

Abych svoje povídání shrnul, Kuba jednoznačně představuje jeden z nejsilnějších zážitků celého pobytu v latinské Americe. Zelený tropický ráj uprostřed karibského moře, vozový park z Ruska, lidé a zvířata dovezení z Afriky, magická muzika a vláda jak z Marsu. Emaily si tady skutečně nepřečtete a mobil většinu času slouží jako sofistikovaný budík. Kdo máte bicykl a 20 000 nazbyt, tak honem někam pro letenku – než se kontrarevoluční živly podporované tím panákem Obamou a jeho imperialistickýma kamarádíčkama vzchopí a zaprodají jedno z posledních míst duševní a informační svobody kapitalistickým vykořisťovatelům.

Fotky jako obvykle na picase.

1 komentář:

  1. Oye muchacho,
    lo lei con mucho gusto, compadre, asi mismo es, como lo escribiste :)

    Díky za poetický výlet zpátky na Kubu :)

    OdpovědětVymazat