Querétaro

Vážení přátelé,

vítejte na blogu o studiu v Mexiku. Než se pustíte do čtení, rád bych vás upozornil, takových blogů na webu mnoho nenajdete – postrádám jakoukoliv touhu se zabývat jeho výzdobou a organizací, takže to bude zřejmě ten nejobyčejnější a nejjednodušší blog, co jste kdy viděli.

Teď už ale k věci:

Querétaro je město zhruba velikosti Prahy s nádherným maličkatým centrem, množstvím příjemných hospod a poměrně efektivním systémem MHD sestávajícím se z velkého množství bezohledných a smradlavých camiones (autobusů). V poměrně ostrém kontrastu se špinavými ulicemi širšího centra na okraji leží jeden z kampusů univerzity Tecnológico Monterrey, nejdražší technické školy v zemi, kterou mám tu čest studovat.

Když pominu mexické reálie, prostředí školy je fakt něco co stojí za zmínku. Poprvé v životě mám spolužáky, kteří do školy jezdí v osmiválcových pickupech, do kterých by naložili celou rodinu i s dědou a babičkou. Přijdu si díky tomu trochu jako v americkém filmu. Celá škola je oplocená a stará se o ní menší armáda hlídačů, zahradníků, údržbářů a dalších jim podobným – v drtivé většině posmutnělí potomci Mayů a Aztéků. Celé Mexiko je samozřejmě přísně rovnostářské, ale prakticky platí spíše rovnost „čím větší indián = tím horší práce (pokud nějaká)“. Veškeré vybavení školy a vida estudiantil je naprostá špička – wifi na celém kampusu, parádní knihovna se studovnou, levná a dobrá jídelna, mraky zájmových kroužků a sportů, sportovní haly, bazén, atd., atd. V pátek pro nás škola uspořádala Welcome Lunch, což byla opulentní hostina o 4 chodech dodaná špičkovou cateringovou firmou a doprovázená živou hudbou.

Výuka je parádní – zajímaví vyučující, smysluplný obsah, dokonce se tu pokouší i o něco jako škola hrou. Bohužel, forma se mi zamlouvá podstatně méně než obsah. Mexický student (a já s ním) je nucen na každý předmět a každou hodinu sepisovat nechutné množství rozborů, analýz a svých názorů na kdejakou koninu. Studenti jsou díky tomu sice připravení, ale kde by stačilo projít pár odkazů na Wikipedii, musí student načíst dvě kapitoly z předepsané literatury, navrhnout diagram, vyjádřit vlastní názor, doplnit citace, reference, vybarvit vodovkama, převázat mašlí a s vlastnoručním podpisem odevzdat pět minut před začátkem hodiny. Moc si to užívám.

Zajímavě řešená je i docházka, která je povinná.  Na začátku každé hodiny „el profa“ na plátno promítne všechny zapsané studenty a odškrtne každého, kdo v ten moment není v učebně. Za semestr jsou povoleny 2 týdny absence, kdo z jakéhokoli důvodu chybí víc, má smůlu. Dokonale transparentní, prostor pro kreativní výklad pravidel docházky nula.

Za plotem kampusu začíná Mexiko. Fantastické jídlo, fantastický lidi, trocha špíny, obrovské americké bouráky, kaktusy. Žádná sombrera.

Bydlím v parádním baráčku se střešní terasou a obrovskou novou kuchyní, pro kterou nemám nejmenší využití. Po celém městě se poměrně hustě vyskytují taquerías (nebo také estancias), kde prodávají v závislosti na denní době tacos, gringas a quesadillas. Jejich cena se pohybuje v závislosti na množství masa a sýra od 8 do 22 Kč a už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy jedl příborem. Jsou fantastické. Nezbytnou ingrediencí v podstatě jakéhokoliv jídla překvapivě není chili, ale zelená limetka, která úžasně vyzdvihne chuť masa, choriza, salátů a v podstatě čehokoliv na co se nakape. Chili se naproti tomu vyskytuje především v podobě omáček, které jsou vždy k dispozici v libovolném množství v separé mističkách. Těm jsem prozatím odolal.

Kromě široké nabídky nealka, džusů a skvělé Horchaty je k pití k dispozici téměř vždy a všude pivo Corona, Indio a poměrně překvapivě Bohemia. Odvážný experiment jsem podstoupil v podniku Miche, kde jsem si objednal na čísi radu překvapení pod jménem Miche Mango. Do téměř litrového kelímku putovaly dva druhy worchester omáčky, chilli omáčka, chilli v prášku, jiný prášek (zelený), mango sirup, led a dvě piva.

Chuťově bych to nejlépe přirovnal ke květákové polívce nebo koňskému salámu – kdybych nevěděl co v tom je, tak bych to asi i celkem bez odporu požil. To štěstí jsem nicméně neměl, tak jsem s kamennou tváří ledabyle usrkával, dokud se pozornost okolí obrátila někam jinam, a pak jsem se nápoje opatrně zbavil.

Miche Mango!

Oficiálním jazykem Mexika je Španělština. Dle průvodce ve středním Mexiku kolem hlavního města přežívají i původní indiánské jazyky, jejich přítomnost se dá však vycítit spíše podle nevyslovitelných a nezapamatovatelných názvů měst.

Moje představa, že díky pracně nabyté znalosti Španělštiny během Erasmu, bez větších problémů zapadnu mezi místní, se ukázala lichá. Mexická Španělština má pro mnoho slov běžně používaných na Pyrenejském poloostrově jiný, ve většině případů velmi hanlivý význam. Spolužák si pak může můj dotaz na cestu do centra přeložit zhruba takhle: „Strýčku, který autobus mám ojet, abych se dostal do centra?“

Krom toho Mexičani Španělštinu obohatili i spoustou slov zbrusu nových či amerikanismů, jejichž významy a správné použití si osvojuji poměrně pracně. Moje původní nadšení například mírně ochladlo potom, co jsem v sobotu před větší skupinou lezců prohlásil, že po lezení je nejlepší si dát jednu nebo dvě studený holky (chela = pivo, chava = holka). Mezi další neúspěchy by se dal zařadit rozhovor se sympatickou mexičankou, která odešla uprostřed rozhovoru potom, co jsem se kriticky vyjádřil ke sladké sedlině na dně mého fantastického mixu Miche Mango. Bohužel, mexický význam slova vyjadřujícího v evropské Španělštině dno, spodek nebo zadek, nejlépe vystihuje Jiří Schmitzer v textu své populární a nesložité písničky.

Pro zájemce další fotky zde.